Trocha z historie

Stručný vývoj kytary

Kytara má původ pravděpodobně v Přední Asii. První zmínky o nástroji vzdáleně připomínajícím kytaru nacházíme u Sumerů (dokladem je reliéf na hliněné desce z Nipperu cca 2500 let př. n. l. ). Kromě Sumerů vývoj strunných drnkacích nástrojů významně ovlivnili Chetité.

Takzvaná chetitská kytara /viz obr. 1/ měla dlouhý krk s pražci, plochý korpus a řadu ozvučných otvorů.  Vliv chetitské kultury se přenesl následně do Egypta (po vpádu a následnému vytvoření Nové říše 1600 př.n.l. – 1100 př.n. l.).

V Egyptě již nalézáme mnoho maleb /viz obr. 2/ , kde jsou vyobrazeny nástroje s oválným tělem a krkem připomínajícím loutnu.

Ve starověkém Řecku se objevuje nástroj zvaný kithara /viz obr. 3/ ještě donedávna považována za předchůdce dnešní kytary. Jedná se ale spíše o předchůdce dnešní harfy – nástroj lyrového typu.

obr. 1
obr. 2
obr. 3

Hliněná deska cca 1800 let př. n. l.
cca 1800 let př. n. l.

Malba z Egypta
Malba z Egypta

Řecká kithara
Kithara

V průběhu několika století se z těchto strunných nástrojů vyvinula latinská kytara. Ta svým tvarem připomínala dnešní kytaru (tvar osmičky).

Ve vrcholném středověku zaznamenali  strunné nástroje velké obliby. Bylo to hlavně díky takzvané rytířské kultuře, která se objevuje počátkem 12. století ve Francii a následně se šíří do celé Evropy. Rytířské písně a texty opěvovaly statečnost, boj, krásu,  lásku, přírodu ….a to především za doprovodu strunných drnkacích nástrojů. Ve Francii se jim říkalo trubadúři, v Anglii truvéři, v severní Anglii a Irsku bardi, v  Německu minesengři.

Trubadúři
Trubadúři

Velkou úlohu při vývoji kytary má Španělsko.  Hlavní význam spočívá v završení téměř třítisícileté syntézy vývoje strunných drnkacích nástrojů s hmatníkem. Ve 12. století se ve Španělsku  objevuje nástroj zvaný vihuela. Existovalo několik způsobů jak se na něj hrálo např.: trsátkem (vihuela de penola), smyčcem (vihuela de arco) a prsty (vihuela de mano).

Tyto nástroje mívaly různý počet strun a většinou byly zdvojeny. Zdvojeným strunám se říká sbory. V období renesance se objevují převážně čtyřsborové vihuely různého ladění.

Obrázky vihuely:

Čtyř sborová kytara Kopie

Po čtyřsborové renesanční kytaře se v druhé polovině 16. století objevuje o jeden sbor rozšířená barokní kytara.

“Kytaristka” cca 1672 A. Stradivari- kytara Rawlins

Malba od Jan_Vermeer_van_Delft_barokní_kytara
Johannes Vermeer

Antonio Stradivari - kytara Rawlins, postavena v roce 1700
Z roku 1700

Od druhé poloviny 18. stol. dochází k postupnému přechodu z pětistrunné kytary na šestistrunnou (šestisborovou).

V 19. století se pak objevují dva typy kytar. Na počátku přichází takzvaná romantická kytara, která je typická menším korpusem a menzurou. V druhé polovině 19. století se poté postupně dotváří obraz dnešní klasické kytary, a to zásluhou španělského výrobce kytar Antonia Toresse.

Klasická kytara
Soudobá klasická kytara

zdroje: